Během loňského roku jsem si po absolvování několika delších závodů řekl, že by už bylo na čase zkusit taky něco delšího. Prostě stovku, případně víc. Začal jsem koukat po různých termínovkách, recenzích ultratrailů atd., abych si udělal obrázek. Měl to být běh na začátku sezóny a tak po různých selekcích padla volba na slovenskou Lazovou stovku ve Vrbovém u Piešťan. Zmínil jsem se o tom Mariovi, zda by do toho šel se mnou. Už jsme spolu něco odběhli a dvakrát spolu byli i na bedně (H8, Brněnský masakr). Mariovi se místo i termín líbily a tak jsem vypsal dvě registrace a bylo to. Měl to být první závod sezóny, ale nakonec se před „Lazovku“ ještě vmáčkl Prostějovský půlmaraton, na kterém jsem si udělal osobák.
V pátek před závodem jsme se sbalili a v půl šesté vyrazili autem směr Piešťany. Když jsem nakládal do kufru auta své zavazadlo, zeptal se mě Mario, jestli se stěhuju, nebo tam chci aspoň týden zůstat. Můj bágl vyplnil celý prostor kufru „Jedem autem tak beru vše možné a co si vezmu v sobotu rozhodne ranní počasí. Auto to uveze, tak co.“ V půl osmé přijíždíme do Vrbového a jdeme se zaregistrovat. Berem čip, kontrolní sešitek a jedem se ubytovat do Piešťan. Pan domácí nám vše ukáže, sdělí, že naproti nám bydlí Rakušani a pak pozvedl obočí a s velkým soustředěným hlasem pronesl: „Ještě přijedou Rusové.“ Podívali jsme se s Mariem na sebe a málem vyprskli smíchy. Řekl to, jako by měli přijet tankem. Vypili jsem každý jednu Plzeň a snědli napůl jednu jitrnici (mazat se musí), vybalili a šli na večeři do Slovenského dvora, který nám pan domácí doporučil. Objednali jsme si halušky s Oravskou klobásou a bryndzou, k tomu Plzeň. Krásný úsměv servírky a její nádherné „Páči sa“ dodalo skvělé chuti i příjemný pocit. Druhou Plzeň po jídle a jdeme spát. Ještě si namažu nohy vrstvou vazelíny a přes to ponožky. Zjemňuji, zvláčňuji.
Ráno ve 4,45 mě budí mobil. Páchám hygienu, Mario ještě spí. Probírám se haldou oblečení, jídla, dostavuje se nervozita, lehký chaos v mé hlavě a nerozhodnost. Mario vstává a jde uvařit kafe. Já mažu nohy silnou vrstvou vazelíny, natahuju kompres podkolenky, 3/4, triko s dlouhým rukávem a přes to nátělník. Čas utíká, zjišťuju, že je skoro šest a já nemám nic snězeno. Rychle připravím kuskus s kostkou slepičího bujonu. Do batohu postupně skládám triko s dlouhým i krátkým rukávem, nátělník, rukávky, čelovku, baterky, powerbanku, tyčky, gely, datle, žvýkačky Bitters, škvarky a salám. Mobil, kontrolní sešitek a čip. Je 6,15 a vyrážíme směr Vrbové. V autě se ještě cpu kuskusem, ale moc ho nesním. Přijíždíme na start, dav lidí se už hromadí u brány. Nevidím ani jednu známou tvář. Rychle vyčurat a Slavo štartuje. Ideme.
Hned na začátku v polích nás honí hejno sršňů, otáčíme se a díváme se kde jsou. Strašný bzukot. Zjišťujeme, že nám nad hlavami poletuje dron. Je dost teplo a vlhko. Shazuju tunel z krku a natahuju na zápěstí. Pole běžců se rychle natahuje, my se neženeme. V lese nás dobíhá Belo, příjemné setkání po delší době. Běžíme, kecáme. Přibíháme k první kontrole, samolepky K0 lepíme do sešitku. Každý se svým startovním číslem. Poprvé vidím něco takového. Had se ještě víc natáhl. Běžíme sami, ale často se míjíme s klukem a děvčetem s velkým dlouhým copem. Běží spolu. Prohodíme pár slov. Vbíháme do dědiny Košariská, kolem rodného domu Milana Rastislava Štefánika. Ukazuju Mariovi bustu na domě a říkám, „aha, jeden ze zakladatelů Československa“, dívka s copem s úsměvem podotkne „keby vás slyšel Kotleba“. Všechny to pobavilo. Dlouhý výstup na Bradlo a Štefánikův památník. Poprvé se hlásí o slovo silný studený vítr. Vyklepeme botky od kamínků, kriticky zhodnotíme stavbu a běžíme dolů na první čipovou kontrolu, razítko a občerstvení. Tady poprvé ochutnávám skvělé česnekové suky, dávám si dva a kofolu. Běžíme dál. Borec s „copatou“ jsou nablízku, stále jí poodbíhá a vypadá to, že ji nutí k rychlejšímu tempu, než by ona sama ráda. Běžíme po asfaltu, vytahuju naši tajnou a osvědčenou „zbraň“ na dlouhé běhy – škvarky. Domácí, velké, hodně mastné. Berem si a nabízíme i těm dvěma. Odmítají. Prý by se po… 🙂